Šílený svět
"Sally, kam to deš, počkej na mě, Sally!!" Peter mě volá, ale já ho nechci poslouchat, mám ho plné zuby, tak co, ať si mě zabijou, já Petera nepotřebuji. "Sally, poslouchej mě, to je šílenství, nikdy ti to nedovolí, zabijou tě," tak ať, klidně mě můžou zabít, já nejsem kráva, vím co mě čeká, buď se to povede a já zachráním sebe i Petera, a když ne, zabijou jenom mě, jeho (snad) nechají napokoji. "Sally," ozvalo se přímo přede mnou, jak se sem Peter tak rychle dostal? "Půjdeme tam spolu, já... já nevím co bych dělal, kdyby tě zabil. Nemám nikoho, jenom tebe, nechci o tebe přijít," jde ke mně a chce mě obejmout. Kašlu na něj, slíbila jsem, že ho ochráním před smrtí, ale ne, že ho budu poslouchat na každém kroku. Odstrčím ho a jdu dál. "Sally prosím stůj, copak to chceš? Copak chceš, aby tě zabili? Co si pomyslí tvá rodina. Co si pomyslí Jake? Lucy? Co si mám myslet já? Já tě miluju, Sally!" to mě, chtě, nechtě, přinutilo se zastavit. Řekl to tak potichu, tak vášnivě, procítěně. Musí to být pravda, nechci, aby to byla pravda, ale uvnitř srdce vím, že to tak je. Divný je, že mě to nepřekvapilo, že jsem to spíš očekávala, věděla jsem, že to příjde a už je to tu. "Sally, řekni něco, prosím, řekni něco," znělo to tak zoufale.
"Já nevím, co... Petere... Já..." nevěděla jsem co na to říct.
"Sally, nevím co bych bez tebe dělal, ty si to nejlepší, co mě v životě potkalo," přiblížil se ke mně na dva kroky. "Sally, potřebuju tě, ani nevíš jak moc," teď jsme od sebe byli jen jeden krok. "Sally..." zašeptal a popošel kus dopředo, až jsem se dotýkali předkem. "Sally..." zašeptal znova a naklonil hlavu k té mé. Polibek byl tak blízko, cítila jsem jeho dech na svých rtech a on zvedl svou ruku, aby mě pohladil po tváři.
Naše rty byli od sebe pár milimetrů, když zatroubili na roh a lesem se rozlehl hlas:" Hra může začít!" Nevěděla jsem co mám dělat, chtěla jsem se vytrhnout z jeho objetí, ale on vypadal ,jako kdyby ani ten hlas neslyšel. "Sally..." znovu zašeptal, ale kouzlo bylo pryč a já jsem v tuto chvíli chtěla být taky pryč. Peter to ale nechápal, držel mě pevně a chtěl mě políbit, vypadal, jako by byl v nějakým transu, jediný co vnímal, jsem byla já, což by bylo hezký, kdyby jsme nebyli lovná zvěř.
"Petere, prosím tě. Hra začala, musíme si pospíšit!" kolem mé hlavy prosvištěl šíp a to Petera konečně probralo.
"Proboha," to bylo jediné co řekl, než mě popadnul za ruku a táhnul mě zpátky, odkud jsme přišli. Myslím si, že můj plán na záchranu už není použitelný. Vysvětlila bych vám o co jde, ale bohužel nemám čas, právě kolem mě proletěl hozený nůž a poškrábal mi ucho.
Běželi jsme lesem jako o život, vlastně ne jako, my jsme běželi o život. Peter byl rychlejší než já a kdyby mě nedržel za ruku, už by mi dávno utekl. "Petere... počkej prosím... už... dál... nemůžu," sípala jsem a prosila ho. "Musím si na chvíli odpočinout," neposlouchal mě, táhnul mě dál a já klopýtala za ním.
Najednou se zastavil a já do něj nabourala až jsme málem spadli. "Co se..."
"Pšššš!" přerušil mě. "Koukej!" nic víc neřekl a ukazoval někam před sebe.
"Petere, já nic..." najednou jsem je zahlídla, byli úplně všude a blížili se k nám. "Je jich alespoň..."
"Deset, já vím," zase mě přerušil. Začali jsme couvat, ale oni nás už zahlídli (nebo vycítili?) a pomalu se sunuli za námi. "Běž!" zařval a táhnul mě na druhou stranu.
"Petere já nemůžu," ale běžela jsem za ním ignorujíc píchání v boku a nedostatek kyslíku v plicích. "Počkej," zastavila jsem se a přiměla jeho taky stát. Zastavili jsme se právě včas, jinak bychom spadli do astražené pasti. Peter si toho taky všimnul.
"Jak si..."
"To je jedno, neřeš to," vlastně jsem si toho nevšimla, jenom už jsem nemohla dál, ale to mu říkat nebudu. "Co budeme dělat? Nemůžeme pořád dokola utíkat. Nakonec nás dostanou a zabijou nás, nebo hůř."
"Co by mohli udělat horšího než nás zabít?" posmíval se Peter, ale když se na mě podíval, tak mu to došlo. "Aha, tamto."
"Jo, přesně "tamto"," mohli by nás mučit a zjisiti o nás víc, to přece nemůžeme dopustit, musíme tajit co jsme a co víme. "Co teda budeme dělat?" musela jsem vypadat hodně zoufale, podle toho jak se na mě díval.
"Sally, podívej se namě, tohle zvládnem, dokážeme to, my nějak přežijem, jako vloni v té škole," taky dobrý příběh a taky na něj není čas.
"Jak si můžeš být tak jistý?" chtělo se mi lehnout a brečet, to ale nesmím udělat, musím být silná.
"Sally..." zase zašeptal, naklonil se ke mě a tentokrát mě doopravdy políbil, sice jenom na vteřinu než nás vyrušili, ale políbil.
Něco se mi ovinulo kolem nohy a vytáhlo nahoru na strom. Visela jsem vzhůru nohama a Peter na mě nemohl dosáhnout.
"Sally!" tentokrát mé jméno zaječel. Chtěla jsem se natáhnout ke kotníku a provaz uvolnit, ale nedosáhla jsem na něj. Pokusila jsem se zaječet, ale někdo (nebo něco) mi zacpal pusu.
"Mmmmmmmmmmmmmm," škubala jsem sebou, ale sevření nepovolovalo. Cítila jsem chladnou ocel na krku a přestala jsem se hýbat.
"Sally! Sally, kde jsi!" panebože, on byl tak zoufalí. Něco mi zafunělo do ucha, smrděl po rybách a moři.
"Konečně tě máme, ty jsi nám ale dala zabrat. Co s tebou uděláme," to bylo to poslední co jsem slyšela, než mě praštil do spánku a já omdlela.
-------------------------------------
První co jsem si po probuzení uvědomila bylo, že mě strašně bolí hlava. To druhý byl smrad a to třetí, že ležím svázaná na tvrdý podlaze a vůbec to tu nevipadá jako les, spíš jako nějaký zatuchlý sklep.
"Mmmmmmmm?" chtěla jsem říct co se stalo, ale uvědomila jsem si, že mám zacpanou pusu. Doufala jsem, že ten hadr jenom smrdí jako dva dny nošená ponožka. "Mmmmmmmmm!" tentokrát to měl být křik, všechno to zní tak stejně, když máš zacpanou pusu.
"Ezechieli, už je vzhůru, podíváme se co všechno o nás ví," ze rtů (jestli se tomu tak dá říkat) mu odkapávala krev a já doufala, že není Peterova. "Och neměj strach, Peter ještě žije, běhá tam venku a zoufale tě hledá, nemá ani ponětí kde jsi a jistý hlásek mu v hlavě napovídá, že jsi mrtvá," oznámil mi a významně se podíval na svého kolegu, kterého nazval Ezechielem. Ani mě nepřekvapilo, že umí číst myšlenky, ti kreténi se dostanou všude, kam se dostane voda, takže v podstatě kamkoliv. "Ou, neměla by jsi nás nazívat kretény, ani ve své hlavě," přiblížil, nebo spíš přiskočil ke mě a dal mi pěstí. Nečekala jsem to a na chvíli se mi rozostřilo vidění.
"Prosímtě, Gadreeli, nebuď tak hrubý, je to náš host," jeho hlas byl hrubý, zněl staře, až moc staře.
"Jenom jí ukazuju, co se stane, pokud bude drzá," odpověděl první, Gadreel.
Ezechiel ke mě přišel a vyndal mi ten kus hadru z pusy, naštěstí to nebyla ponožka. "Ahoj, já jsem Ezechiel."
"takže vy hnusný stvůry si dáváta jména podle andělů? Fakt ubohý," nemohla jsem se udržet. Gadreel vypadal, jako by mě chtěl napístě propíchnout nožem, ale Ezechiel jenom zakoulel očima.
"Víš, jsi tady jenom protože to chcem, ale jetsli nás budeš urážet, dlouho tu nebudeš, a když mi někoho zabijem, víš kde zkončí," věděla jsem to.
"Očistec," řekla jsem to slovo a kolem mě ovanul studený vítr.
"Ano, takže bys měla pokoj od nás dvou, ale tam nás je stovky, tisíce možná i..."
"Jasně, jasně já tomu rozumím, co ode mě teda chcete?" nebavili mě ty žvásty, nebavilo mě být svázaná, nebavilo mě ležet na podlaze, nebavilo...
"Tak si sedni, nemusíš ležet, my nejsme zlí," zašklebil se na mě. Jo jasně, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla, stejně umí číst myšlenky, tak je to jedno. Nevím jak se mi podařilo pomocí svázaných rukou si sednout, ale nějak jo. "Výborně, teď přestoupíme k tomu hlavnímu, víš proč tu jsi?" přiblížil se ke mě a puch se ještě zhoršil. Zamračila jsem se a otočila hlavu jak nejvíc to šlo. Nepomohlo to.
"To bohužel nevím, protože jste kreténi, co neumí žít sami a musejí si brát těla cizích?" to jsem rozhodně neměla říkat. Gadreel vytáhnul nůž a přiskočil ke mě. Ezechiel ho zastavil těsně předtím, než mi stačil rozpárat břicho. Nůž mi projel jenom pár milimetrů do těla. Cítila jsem jak mi teplá krev prosakuje tričkem a uvědomila jsem si, že mě nechtějí zabít, teda alespoň prozatím, něco potřebují, ale nebyla jsem si jistá, jestli jim to něco můžu dát.
"Ano, více méně, máš pravdu, ale v jednom ne. My můžeme žít sami, ve vodě, jednoho z nás dokonce znáš, žije v jezeře Loch Ness," kreténští vodní démoni, pomyslela jsem si, opět chyba. Gadreel vzal nůž a zabiřil ho zpoloviny domého břicha. Zaječela jsem a zhroutila se na zem, Ezechiel se na mě jenom smutně díval. "Máš o nás velmi špatné mínění. A ten tvůj kámoš co poslouchá ze dveřmi je ještě horší!" druhou větu zakřičel a otočil se na Petera, který se krčil za skříní vedle dveří, Než stačil něco udělat, leviathan byl u něj a omráčil ho. Gadreel se podíval na mě a omráčil mě taky.
---------------------------------------
Probudil mě kouř a žár u mých nohou. Nic jsem neviděla, ale cítila jsem, že stojím připoutaná uprostřed ohniště, který je čirou náhodou zapálený. Taktéž jsem věděla, že Peter je vedle mě a je taky vzhůru. 3kubal provazi a něco se mi pokoušel říct, jenže mu nebylo rozumět, měli jsme ucpaný pusy hadrem, o kterým teď už vím, že není ponožka.
"Sally?" ozvalo se mi v hlavě.
"Ano Petere?" odpověděla jsem taktéž myšlenkama.
"Jak vyvázneme z tohohle?" starý, optimistický Peter.
"Odsuď se tak snadno nedostanete," ozval se hlas hned vedle mého ucha a sundal mi šátek z očí. Nejdřív jsem neviděla nic, ale pak si moje oči přivykly světlu z ohně a já si všimla, že se všichni leviathani zchromáždili kolem mě a Petera. Podívala jsem se dolů a viděla, jak mi plameny zahalily boty a olizují mi lýtka. Cítila jsem žár, ale ne tak hrozně jak bych měla. Necítila jsem žádné spáleniny, jako kdyby oheň poškozoval jenom boty a kalhoty, ale mě nechal na pokoji. Podívala jsem se na Petera a věděla, že on myslí na to samé.
"Je jich třicetšest, jak se odsud dostanem?" slyšela jsem Peterův hlas v hlavě, jakto že jsme uměli komunikovat telepaticky? je to velmi zajímavý příběh, ale pořád na něj není čas.
"Lidé versus leviathani 0:1," přiblížil se ke mě Gadreel. "Měli jste možnost útěku, ale hra už končí, máte posledních pár minut, uvidíme jestli se vám podaří utéct. Asi by vás zajímalo, kdo tuhle podívanou připravil že?" jistěžě mě to zajímalo.
Byla jsem doma a najednou jsem se propudila uprostřed lesa a vedle mě ležel Peter ve mdlobách. Probudila jsem ho a ptala se, co to má znamenat, koukal na mě jak na debila a řekl, že on s tím nemá nic společného. Na prvním stromě byla přidělaná obálka a v ní dopis: Máte čtyřiadvacet hodin na to, aby jste se odsus dostali, pokud ne, dostanou vás a vy nepřežijete, hra začíná zatroubením. Podívala jsem se na Petera a podala mu ten dopis. Jeho tvář se nejprve rozjasnila pochopením a pak zbledla.
"Ty o tom něco víš?" zeptala jsem se ho podezíravě.
"J-jistěže ne," než odpověděl, zaváhal.
"Prosim tě, nelži mi," naštvala jsem se na něj.
"Víš kdo nás zachránil? Tam v tom domě?" podíval se na mě.
"Ne, neřekl jsi mi to," byla jsem zmatená.
"Leviathani," asi čekal na moji reakci, když nepokračoval. Já ale nevěděla co na to říct. "Řekli až příjde spravný čas, budou chtít odměnu, až příjde správný čas, dáme si závod, kdo z koho, tak to říkal, asi ten čas nadešel," pochopila jsem a naštvala jsem se na něj, to mi to nemohl říct dřív?
"A to zařídili oni? To připravili tuhle... tuhle arénu? To přeci vláda nemůže dovolit, počkej vytáhnu mobil, musí tu být signál zavolám na policii a... kde mám mobil? Kde k sakru..." prohledávala jsem všechny kapsy, ale byl pryč. "Máš mobil?" podívala jsem se na něj.
"Ne, ale mám tohle," podal mi mini vysílačku, co si schovával v botě. "Je přepnutá na mobil, zavilej na policii," vzala jsem ji do ruky a vytočila číslo. "Tak co?"
"Počkej, vyzvání to," čekala jsem až to někdo vezme, marně, ozvala se hlasová schránka.
"Momentálně nejsme dostupný, prosím navštivte nás osobně, jsme pár kilometrů od vás, stačí jít směrem, který vám..." víc jsem se nedozvěděla, vysílačka se vybila.
"Sakra," Než se vypnula zahlídla jsem šipku, která ukazovala směr, kterým se vydat. Otočila jsem se tím směrem a vyšla. Petera za sebou jsem ignorovala, byla jsem na něj naštvaná.
"Kam to sakra jdeš?" volal za mnou Peter.
"Na policii, vysílačka ukázala tenhle směr."
"To je past, to nebude policie," to mi bylo jedno. "Sally, kam to deš, počkej na mě, Sally!"...
To už jsem vyprávěla.
"Tak vy nechcete vědět, kdo vám to provedl? To vláda, chtěla zjistit co dovedem, jak moc jsme silní, jestli nás využijou do války, šlo jim o to, jestli dokážeme vystopovat pár poberťáků, když je chytíme, máme je pustit," skoro se mi ulevilo, ale jenom skoro, na jeho výrazu bylo cosi... zneklidňujícího. "Ale proč bychom je měli pouštět? Proč si nedopřát hostinu? Proč zůstat jenom u vás dvou? Proč nezabít celý svět?" byl šílený. Z pusy mi vyndal hadr.
"Protože jste jenom banda tupců," naštvala jsem se na něj, na vládu, na celý svět a to mi stačilo, ten kousek co mi bránil se proměnit byl pryč, když jsem otevřela oči, vyděla jsem ty změny, nedokážu je popsat, prostě jsem byla jiná, silnější. Jediným pohybem jsem roztrhla provazy, vyskočila z ohně, praštila jsem Gadreela až odletěl dozadu, praštil se o strom a zozprsknul se, vysvobodila jsem Petera a...
Probudila jsem se uprostřed lesa, byla jsem svázaná a vedle mě seděl Peter, smrděl jak ryby a moře. Jeho oči se zaleskly jak se ke mě naklonil.
Konec
Komentáře
Přehled komentářů
Máš tam 2 chyby:
1. Odstrcím ho - odstrČím ho
2. kus dopředo - kus dopředu
Čauky
For Maki
(Gandalf, 12. 2. 2014 12:27)